Bůh

Lze Boha dokázat?

To, co si 60 až 80 procent současníků představuje pod pojmem Bůh, Bohu díky neexistuje. (K. Rahner)

Řada našich čtenářů k předchozím dvěma dopisům zřejmě namítne: „To, co jsem si v nich přečetl, můžu podepsat. V tom jsem se poznal. Ani já nemohu věřit, že tento život nemá žádný smysl – přestože, nebo právě proto, že na každém kroku narážím na slzy a utrpení tohoto světa. – Také já věřím, že „za vším něco je“. Já nezpochybňuji, že existuje nějaký bůh – proto mi také tyto úvahy moc neříkají. Moje pochybnosti začínají až tam, kde se člověk pokouší říci o bohu a jeho vůli něco bližšího.“

Pochybnosti jiných začínají už mnohem dříve: „To, co bylo doposud řečeno, mi leccos osvětluje – řadu věcí teď vidím zřetelněji. Ale co to má všechno společného s bohem? Nechápu, jak se na konci minulého dopisu najednou do hry dostal bůh. Proč by zrovna bůh měl být odpovědí na všechny moje zásadní otázky? Proč by za vším muselo něco být?“

Než se budeme blíže věnovat uvedeným otázkám, obrátíme pozornost ještě k jiné:

Lze Boha dokázat?

Rozhodně ne ve smyslu exaktních důkazních postupů a metod. Důkazy náleží věcnému světu. Ale Bůh není žádná věc, nýbrž „Ty“. Každý ví, že už řadu otázek týkajících se člověka a mezilidských vztahů nelze zodpovědět přísně vědecky. Skutečné životní otázky nelze řešit jako křížovku: když souhlasí řádky, vyjdou mi i sloupce. Zásadní životní otázky jsou komplexnější, vždycky u nich zůstává nějaké „kdyby“ a „proč“.

Přístupný zkušenosti

Tím spíše nelze poznat Boha prostřednictvím „důkazů Boha“. Ale existuje „zkušenost Boha“, a tu lze získávat v běžném životě. Důkazy se obracejí jen k rozumu, zatímco zkušenost zasahuje celého člověka se všemi jeho silami a schopnostmi, s rozumem i srdcem. Takovou zkušenost nelze samotným rozumem ani vyrobit, ani vyvrátit, protože za ní stojí veškerá životní moudrost. Na tomto místě vám můžeme jen pomoci zaostřit zrak a ukázat směr, v němž lze Boha nalézt.

Žijeme ve věku vědy a techniky. Tato doba poznamenala také člověka. Chce být věcný, střízlivý, přesný. Tento člověk ale snadno podléhá názoru, že lze poznat jen to, co se dá experimentálně prokázat; zatímco to, co nelze změřit ani zvážit, není skutečné. Jistě vděčíme vědě a technice za spoustu věcí, které dnes již neodmyslitelně patří k našemu životu. Ale kromě toho existuje ještě spousta jiných životně nutných skutečností, o nichž nám věda a technika mnoho neřeknou, protože neobsáhnou celou šíři existence, nýbrž jen malý výsek – materiální empirický svět. Dají se snad lidské hodnoty jako láska, věrnost, pravdivost, krása nebo odpovědnost vyjádřit chemickými vzorci? Fyzik může mechanicky popsat zvuk lidských slov pomocí měření chvění hlasivek. Ale smysl těchto slov, jejich duchovní náplň, fyzikálními metodami nikdy neuchopí.

Bůh se exaktně prováděným důkazům vymyká zcela jednoznačně. Jeho existenci nelze vypočítat ani zjistit pomocí chemické analýzy. Zato se však Bůh nevymyká dosahu lidské zkušenosti ani dosahu lidského rozumu; neboť prostřednictvím logického myšlení lze na Boží existenci usuzovat. To neznamená, že tímto způsobem můžeme plně poznat Boží existenci. Ale Boží existence není v rozporu s logickým myšlením, a proto nelze mluvit o protikladu vědy a víry – pokud obojí respektují své hranice a pokud pojem „věda“ není neoprávněně zužován jen na přírodní vědy.
„Ať se podíváme na kteroukoli stranu a jakkoli hluboko, mezi náboženstvím a vědou nenajdeme žádný rozpor, spíše v rozhodujících bodech naprostou shodu... Pro věřícího je Bůh na počátku, pro fyzika na konci veškerého myšlení.“ (Max Planck, citováno podle Frankenbergerovy knihy Vyznání Boha velkými přírodovědci)

„Důkazy Boha“

Filozofie vždycky rozvažovala o Bohu a vyvíjela myšlenkové pochody, které vycházejí z našeho empirického světa a logicky usuzují na existenci Boha: poněkud zavádějícím způsobem jsou označovány jako důkazy Boha.

Opírají se o filozofické úvahy, které zjednodušeně můžeme znázornit takto: lidé empiricky zažívají svět, zemi, hvězdy, vesmír. Diví se, ptají se a říkají: jak to, že to všechno je? Stejně dobře by přeci nic z toho existovat nemuselo. Jak to, že to všechno tedy existuje? (Důkaz kontingence.) – V tomto světě existuje život a pohyb, změna, vznikání a zanikání. Všechno, co se pohybuje, muselo být nejdříve nějakou silou do pohybu uvedeno. Kdo to všechno tedy uvedl do pohybu? (Důkaz příčinný.) – A konečně: ať se podíváme na cokoliv: na přírodu, na stavbu rostlin, na chování zvířat, všude rozeznáváme tolik plánování, inteligence a rozumu, že prostě musíme předpokládat inteligentního Stvořitele-Ducha. (Teologický důkaz Boha.)

Všechny tyto „důkazy Boha“ mají jedno společné: nechtějí být důkazy ve smyslu uchopení, pochopení Boha. Jsou to spíše závěry lidského ducha, který vychází ze skutečnosti svého pozemského světa a dospívá ke zcela jiné skutečnosti, jež má původ sama v sobě a působí všechno ostatní. Avšak toto bytí nelze exaktně měřit ani experimentálně dokazovat.

Ani z toho, co již bylo řečeno, ani z toho, co bude následovat, neplyne nutně odpověď: Bůh. Kdyby to tak bylo, neexistovali by žádní ateisté. Bůh se nevnucuje tak, že by ho nebylo možno přehlédnout. Člověk má mít možnost se pro něj svobodně rozhodnout. Avšak věřící je přesvědčen, že může dospět k pevné jistotě o existenci Boha, která se dá obhájit a doložit i před rozumem. Takovéto poznání ovšem člověku nespadne samo od sebe do klína.

Hledání Boha

Pro začátek odhlédneme od křesťanského zjevení a budeme mluvit jen o tom, jak může každý člověk ve svém životě a ve světě zakoušet Boha.

K tomu musí člověk nasadit všechny své síly: rozum, vůli i cit. V posledku jde o osobní zásadní rozhodnutí. Rozhodnutí jsou však věcí vůle. Člověk musí chtít najít Boha, to znamená, že ho musí hledat. „Existují poznatky, které získáme jen tehdy, když je budeme chtít získat“ (E. Bloch). Jestliže dnes čím dál víc lidí ztrácí víru, pak to není tolik z odmítnutí, zloby či zklamání, nýbrž spíše z nezájmu. Nevědí, co si s ním počít. Pokud Bůh existuje, mělo by to důsledky. A před tím leckdo couvne, protože by to za určitých okolností mohlo změnit celý život. Vědomě či nevědomě se spousta lidí snaží proti Bohu zabezpečit – věřící i nevěřící.

Kromě opravdového hledání se dokonce vyžaduje ještě víc. Člověk musí něco investovat, chce-li Boha najít: zásadní ochotu důvěřovat. Ten, kdo důvěřuje, vidí totiž víc a jasněji.

Důležité je to prostě s Bohem jednou zkusit. I člověka důkladně poznáme jenom tehdy, když se s ním stýkáme. Také Boha poznáváme jen tehdy, když se mu otevřeme, a ne když o něm s patřičným odstupem diskutujeme. Jde o to prověřit získané životní postoje.

– Byl jsem již někdy v situacích, kdy jsem si myslel, že něco jako bůh musí existovat?
– Lidé, jichž si osobně vážím, věří v Boha. Jiní jako by se docela dobře obešli bez něj. Jak se vypořádávám s touto skutečností?

Příroda jako Boží stopa

Na procházce, na širém moři nebo pod hvězdnou oblohou se může stát, že pocítíme cosi z nekonečnosti, jež nás obklopuje. Pak se objevují otázky a údiv: kde se bere ten zázračný řád a ta krása v nejmenším výhonku trávy, v kapce vody, v atomu i ve vesmíru? Nutně se vynořuje otázka: nemusí za tím vším být nějaká vyšší inteligence? Náhoda ještě nikde harmonii nevytvořila (srovnejme na filozofické rovině teologický důkaz Boha)!

Uveďme dva takové příklady: lidské oko se tvoří v temnotě matčina těla. Tady ještě nemá žádné úlohy – k vidění chybí světlo. Přesto je k tomuto úkolu předem vytvořeno. Jen z hlediska tohoto cíle – moci později vidět – lze vysvětlit celou podivuhodnou konstrukci oka. Ale cíl a smysl předpokládají takové pojmy jako myslící duch, který plánuje a vyvíjí.

Tento neznámý rozum nazýváme v naší západní tradici Bohem. Tak velmi mohou být řádem a zákonitostmi přírody a vesmíru vnitřně dotčeni bezpochyby i přírodovědci, přece jim jejich výzkumy a poznatky ztěžují z této pozice dospět k Bohu. Čím dál víc jevů lze vysvětlit, popsat, vymodelovat. Co ještě včera bylo nevysvětlitelné, by i to, co ještě dnes považujeme za zázračné, může být už zítra chladnokrevně dešifrováno. Mnozí se již cítí být nadosah „světového vzorce“, jediného, univerzálního zákona, který by mohl objasnit všechny jevy bytí.

Nemálo vědců se naopak odvažuje opačného závěru: žádný bůh nemůže existovat. V probádaném světě už není pro boha žádná skulinka. Tento závěr je však mylný a metodicky přesahuje hranice vědy: ta může vždy jen popsat to, co je a jak to vzniklo; odkud to přichází a jakými zákony se to řídí. Avšak nedokáže dát odpověď na otázku po posledním ODKUD a PROČ.

Jistě dnes nebudeme mluvit o „nicotnosti“ těchto lidí, jak to dělá Starý zákon: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. .... Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.“ (Moudr. 13,1.5).

Avšak postoj údivu a tázavého pátrání po „proč“ dovoluje právě na pozadí rozvíjejícího se přírodovědného poznání také věřící vyznání, jak je formulováno v Novém zákoně: „...Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle...“ (Řím 1,20).

„V jednom rozhlasovém interview s přímými telefonickými vstupy posluchačů byl Arno Penzias, spolunositel Nobelovy ceny za objev měřitelné ozvěny Velkého třesku, dotázán, co existovalo před Velkým třeskem. Odpověděl, že neví, ale že s matematickými důkazy se nejlépe snáší odpověď „nic“. Když ho další posluchačka na základě této odpovědi rozhořčeně obvinila z ateismu, odpověděl: „Vážená dámo, myslím, že jste dostatečně pozorně nepostřehla implikace toho, co jsem právě řekl.“ Tyto implikace – včetně představy, že jakýsi stvořitel by mohl být odpovědný za vytvoření „něčeho“ tam, kde předtím nebylo nic – naznačují, že by mělo být možné překonat nepřátelství mezi vědou a náboženstvím.“ (Al Gore: Země na misce vah, Marshallův plán pro Zemi, 1992)

Cíl veškeré naděje

K Bohu lze dospět mnoha cestami. Teď budeme těžit z úvah prvních dvou dopisů. Promyslíme-li totiž do konce ty myšlenky, které v nich byly rozvinuty, povedeme-li je jako pomyslné čáry, setkají se v nekonečnu. Všechna rozporuplnost člověka, celá jeho otevřenost a svoboda, veškeré jeho naděje a očekávání, všechny síly v něm, o nichž jsme se dříve zmínili, totiž v hloubi hledají totéž: ono definitivní poslední, v němž veškerá touha dojde naplnění. Řekli jsme, že naše touha nezná hranic, nýbrž hledá pořád víc. Vždycky musíme mít něco před sebou, moci něco očekávat. A i když už nemůžeme jmenovat nic, co by nám chybělo, stejně naše očekávání ještě není naplněno; zůstává nevysvětlitelná zkušenost, že nám ještě něco schází: nevyslovitelné, ba přímo nekonečné štěstí. To však zjevně v našem světě nenajdeme. Aby k němu člověk dospěl, musí vědomě vyjít ze sebe, překonat své hranice. Ono po všech stránkách nekonečné a dokonalé však označujeme jménem Bůh. On je to, koho nakonec hledáme ve všech svých nadějích a přáních. Hluboko v nás je tušení, že tento Nekonečný existuje.

Láska nezná hranic

Každý člověk potřebuje lásku. Přeje si a doufá – vzdor všem protiargumentům sesbíraným v každodenním životě – aby toto štěstí nikdy neskončilo. Na začátku každého milostného vztahu je touha, aby se podařil, aby vydržel a nikdy neskončil, ačkoliv každý ví, že nejpozději smrt milující bytosti od sebe odtrhne. To, oč člověk v lásce usiluje, přesahuje všechno, co člověk dokáže dát i co nabízí život: láska je v základu bezměrná. Veškerá láska touží po nekonečnosti. Křesťané spatřují v lásce zřetelný poukaz na Boha. Právě zde je toto jméno pro nekonečně dokonalou skutečnost obzvlášť na místě, neboť láska se neorientuje na nějakou věc nebo anonymní osudovost, nýbrž na konkrétní osobu. Jenom osoba může odpovědět láskou. Zůstanou tato moje očekávání nenaplněná? Nebo existuje ten, který je beze zbytku může naplnit?

Nárok svědomí

Vedle touhy po lásce a po štěstí v nás existuje také touha po tom být dobrý. Člověk velmi dobře ví, že si nesmí uzurpovat všechno, co miluje, ani každé štěstí – šlo by to jedině na úkor druhých. Regulující síle, která takto působí v nitru člověka, říkáme svědomí (více o ní v dopisu č. 15).

Vědomí, že má být dobrý, je každému člověku dáno. I tam, kde nikdo naše zlo nevidí a nikdo jím není poškozen, cítíme svoji odpovědnost. Svědomí varuje nebo obviňuje. Svědomí je určitá síla v nás, ale není s námi totožná. Když nějaký svůj čin uznáme za špatný, přichází „hryzání svědomí“ – vědomí viny a lítosti.

V hlasu svědomí zakouší člověk vyšší spravedlnost, vnitřní soud, určující pokyn; jednou jako impuls něco učinit, jindy naopak jako jasné „stůj“ – ano, toto oslovení může být tak bezpodmínečné, že lidé v mezních situacích obětují život, aby nepoškodili dobro. Tento hlas podněcuje i tam, kde je to člověku nevhod. To ukazuje, že člověk se svým smyslem pro právo a bezpráví nezakouší sebe samého jako vlastního soudce – jak by se potom mohl rozhodnout proti vlastním sklonům? Právě v dnešní době poznává člověk na každém kroku, že už dávno nesmí dělat všechno, co se mu zachce, pokud nechce sebe i celý svět zničit.

Ale ani pocit neosobní síly nestačí k vysvětlení svědomí. Podrobovat se abstraktní normě by bylo pod úroveň člověka.

Jestliže pociťujeme odpovědnost, vinu nebo stud při svém provinění, předpokládá to, že existuje autorita, vůči níž neseme odpovědnost, vůči níž jsme zahanbení či cítíme provinění. Nějaká abstraktní norma, nějaké „ono“ nepohne našimi pocity. Nestydíme se před kamenem nebo zvířetem, ale jedině před osobou.

A opět: za smyslem člověka pro odpovědnost stojí bezpodmínečná vůle, před níž neplatí žádné úniky. V naší touze být dobrými tušíme my lidé nekonečné dobro a Nekonečně Dobrého. V hlasu svědomí stojí před námi uprostřed našeho života.

Prožitek hranic

Boha tedy můžeme nalézt uprostřed našeho života. Všude na něj narážíme, a setkáváme se s ním také v mezních situacích našeho života: v utrpení, osamění, v ranách osudu, ve smrti.

Smrt zpochybňuje od základu celý život. Pokoušíme se vytěsnit myšlenky na smrt a na určitou dobu se to i může podařit. Ne však natrvalo. Pak dospěje člověk na hranici, která se příčí veškerým jeho očekáváním, jíž se ze všech sil vzpírá a již se pokouší překročit pomocí veškerého vědění a doufání. V hloubi svého srdce ji také už skutečně překročil v tušení: To není konec! Za ní nezeje žádná nicota. To, co vidím a prožiji za těch dvacet nebo osmdesát let, není všechno – pokračuje to dál. V nás tedy existuje síla, která nechce znát žádné hranice, a proto také se tolik brání hranici smrti a děsí se jí. Odkud se bere tato síla?

I nevěřící zpravidla za svým životem poznává neuchopitelnou moc a skutečnost, která není tak náhodná jako on, která spíše sama působí a disponuje. Mluví o ní jako o osudu. Co to však je? Věřící člověk zde nevidí žádnou slepou, anonymní moc, nýbrž určité „Ty“, osobní bytost. Protože jak jinak by naše osobní očekávání jako důvěra, láska, naděje našly naplnění? Tomuto „Ty“ dává jméno Bůh.

Mnoho lidí říká, že právě v nejtemnějších chvílích svého života zakoušeli pocit, že nejsou vydáni na pospas slepému a neosobnímu osudu, ale že jsou v moci osobního Ty.
– Myslíte si, že se všichni tito lidé mýlili? Máte sami podobné zkušenosti?

Víme už teď o Bohu?

Vůbec ne! Vidíme, že musí existovat, ale nemůžeme ho „pojmout“ – lidské pojmy a představy nemohou Boha uchopit. O Bohu spíše víme, jaký není, než jaký je. Proto dnes mnozí doporučují, abychom o něm úplně mlčeli. Ale není to zkrat? Neznamenalo by mlčení, že Boha považujeme za nepodstatného? Vždyť přeci k člověku patří právě snaha vyslovovat nevyslovitelné. Nebo se snad máme bavit jenom o triviálních skutečnostech?

Ale určité zrnko pravdy na těchto úvahách je: mluví-li člověk o Bohu, musí mu selhávat řeč. Toho si ostatně byla vědoma už stará teologie, když říkala, že o Bohu jsou možné především negativní výpovědi: Bůh je neohraničený, nekonečný, nezměřitelný, nepochopitelný. – Zároveň Bohu přičítá všechno, co nám připadá dokonalé, a to v nejvyšší míře: Bůh je všemocný, vševědoucí, všudypřítomný. Zde usuzují na Stvořitele stvořené bytosti, neboť Bůh musí mít v plnosti to, co nám bylo dáno.

Ale nepokoušíme se tím přeci jen spoutat Boha lidskými pojmy? Dokud jsme si vědomi nedostatečnosti svých výroku, pak nikoli. Sice používáme lidské pojmy ve vztahu k Bohu, ale jiné k dispozici nemáme. Musíme si být pořád vědomi toho, že všechny tyto pojmy spíše zachycují nepodobnost mezi Bohem a člověkem než podobnost. Dají se použít jen analogicky. Tyto výroky tedy nejsou chybné, protože poukazují správným směrem. Ale Bůh přece zůstává vždycky jiný, než si svojí lidskou moudrostí můžeme vysnít, zůstává tajemstvím. V každém jménu, které použijeme, se Bůh zároveň odhaluje i zahaluje.

© Arcibiskupství pražské, Pastorační středisko 2007 | O tomto webu |

NAVRCHOLU.cz