Bůh

Kdo je Bůh?

Zdráhal bych se věřit v Boha, který by byl pro mě srozumitelný. (Graham Greene)

Kdo je Bůh?

Mnozí lidé Boha odmítají, ačkoliv ho téměř neznají. Jiní proto, že „vědí příliš mnoho“, než aby v něj mohli věřit. Někdo ho musí zapírat, protože má strach ze zkreslení a nejasné představy o něm. Jiní se mu vysmívají pro jeho domnělou neškodnost. Mnozí ztratili víru na bitevních polích, jiní zároveň s pohádkami svého dětství. Na druhé straně však najdeme bezpočet lidí, kteří jsou pro tohoto Boha ochotni položit život, kteří u něj hledají oporu, štěstí a naplnění.

Kdo je opravdu Bůh?

Jak se Bůh sám lidem zvěstoval?

Bůh dějin

Víra v nadzemské a božské mocnosti, v anděly a démony je stará jako lidstvo samo. Přírodní síly, mohutnost nebes, nevypočitatelné zvraty lidského osudu i temné hlubiny lidské duše byly od počátku branami, za nimiž lidé tušili nadzemské síly a mocnosti; strach i pocity štěstí podněcovaly lidi k bázni a úctě vůči těmto mocnostem. Z tohoto pozadí vystoupil zhruba kolem roku 1200 před narozením Krista Bůh Jahve, Bůh Starého zákona. Ten se zásadním způsobem liší od představ o bozích a démonech panujících v tehdejším náboženském světě. Tento Bůh je velmi těsně spojen s osobou Mojžíše a se skupinou „hebrejů“ v Egyptě (hebrej = hanlivé označení okrajové společenské skupiny).

Již staletí před tím do Egypta přišly jednotlivé semitské rodiny, rody a kmeny. Do úrodného údolí Nilu je přivedl hlad a nouze. Přechodně se jim podařilo dosáhnout velkého vlivu a politické moci (kolem r. 1500). Za Mojžíšových časů (cca 1300 – 1200 př. Kr.) však již byli poníženi na otroky a nuceni vykonávat těžkou robotu.

Tento historicky doložený základ se odráží ve starozákonním příběhu Josefa (Gen 37,1-50,26). Možná vám k vytvoření lepší představy o této době pomůže, když si uvědomíte, že jen o několik let dříve žila „nejkrásnější žena antiky“ Nefrititi (jejíž busta se nachází v Berlíně). Její zeť – Tutanchamón (proslulý díky bohatým hrobním nálezům) vládl před bezprostředním předchůdcem Ramsese II., za jehož panování došlo k exodu Izraelitů z Egypta.
Samotný Mojžíš měl zpočátku dobrý přístup k egyptské smetánce. V těchto kruzích se mu dostalo vzdělání. Když zabil egyptského strážce, který mučil jednoho z jeho hebrejských soukmenovců, musel Mojžíš uprchnout do poušti na Sinajský poloostrov. A v tomto pouštním čase se stane něco, co změní svět.

Až dosud lidé k božským mocnostem chovali bázeň, naději a úctu. Tito bohové však zůstávali němí. Lidé se museli snažit vyčíst či vytušit jejich vůli z přírody a náhody nebo ji ovlivnit kouzly a magií. Z této rozpolcenosti mezi pochybností a důvěrou vystupuje Bůh Jahve. Zjevuje se Mojžíšovi. Zřejmě znáte biblické líčení této události, které toto setkání ztvárňuje obrazem s hořícím keřem. Co se tehdy stalo z „historického“ hlediska, zůstává záhadou. Další průběh dějin však ukazuje, že se stalo něco rozhodujícího. Ve jménu Božím a z jeho výslovného pověření se Mojžíš musí vrátit do Egypta. Zde organizuje útěk. Daří se mu přesvědčit hebrejské otroky, že na tohoto „Boha z pouště“ se lze bezpodmínečně spolehnout (srovnej Ex 1-15).

Mojžíš musel být obrovskou osobností, když se mu toto podařilo. Pro většinu totiž určitě nebylo lehké zaměnit „plné hrnce masa“ a vymoženosti egyptské kultury za pouhý příslib svobody, který je s rozhodností vedl do pouště a do krajně nejisté budoucnosti. K tomu se družila skutečnost, že tváří v tvář faraonově vojenské převaze měl únik minimální vyhlídky na úspěch. Ale i samotná myšlenka na toto byla odvržena. A to vše se dělo s vírou v Boha Jahve. Kdo to vlastně Jahve byl?

Boží jméno

V orientální tradici označuje jméno zároveň osobitost, podstatu pojmenovávaného. Znát jméno znamená znát osobu. V Písmu je jméno Jahve zmíněno 6628krát. Vyloženo je však jen jednou prostřednictvím Mojžíše: „Jsem-který-jsem-já-který-tu-vždy-bude-pro-vás“ – „Jsem-tady-pro-vás“. To je Boží jméno, které charakterizuje jeho osobu (Ex 3,14).
Ale bylo na to, co toto jméno slibovalo, také spolehnutí? Dalo se tomuto „novému“ Bohu věřit?

Na počátku historie Boha s Izraelem se tyto otázky mohly, ba přímo musely objevit. Staletí po vyjití z Egypta byly tyto události zapsány. A pro tehdejší autory už bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že důvěra nebyla zklamána, zaslíbení je naplněno. Naděje se stala skutečností: Bůh je skutečný a takový, jak říká jeho jméno. „Ten, který je vždycky s námi.“ Za tím, co bylo zapsáno, stojí zkušenosti a svědectví mnoha generací. Ze záplavy událostí bylo vyzvednuto to nejpodstatnější: běh dějin je zachycen stručně a zjednodušeně. Zůstává přímočará historie, řetězec zázračných důkazů, že Boží jméno je skutečně víc než jen příslib. Bůh je takový, jak se jmenuje.

Tyto události jistě v hrubých rysech znáte: vyjití z Egypta, které se proti veškerému očekávání zdařilo (kolem r. 1200); záchrana před smrtí hladem a žízní na poušti; utáboření u hory Sinaj; uzavření smlouvy (srovnej Ex 19).

Následují léta putování pouští, boje a zkoušky. Zčásti mírovou cestou a zčásti v bitvách se podaří obsadit zaslíbenou zemi, dnešní Palestinu (zhruba do roku 1000 před Kr.). V té době je Izrael lidem bez ústřední správy. Je to volný kmenový svazek. Nemají společnou vládu, společnou obrannou politiku ani stálé vojsko. A přesto – ve chvílích nouze a ohrožení jsou tu najednou charismatičtí vojevůdci, spravedliví soudci, chytří vůdci i stateční vojáci. Prostí rolníci a pastevci dokáží obrátit zkušené profesionální armády na útěk. Nepotřebují monarchii, jako mají sousední státy – pro to mají jenom posměch (Sd 9,7). Jejich králem je Jahve (srovnej k tomu knihy Joz a Sd).

Izraelitům bylo jasné, že všechny tyto události se nedají vysvětlit jako pouhé náhody či štěstí, nelze je připisovat jenom na konto jejich šikovnosti. Za to, co mají a čím jsou, vděčí Jahvemu. Jahve žije – Bůh je s nimi. Jeho jméno je nezklamalo. Opravdu je pro ně vždycky tady! Bez něho by nebyl žádný Izrael, nebylo by osvobození z otroctví, záchrana, spása.

A především: toto všechno není žádné zdání. Jejich vědění o Bohu se zakládá na zkušenosti. Jeho zásahy jsou v historii prokazatelné. Víra není žádná fantaskní smyšlenka lidského mozku, ale hmatatelný život! Z života i utrpení Izraele lze vyčíst, že z hrstky bezmocných uprchlíků vytvořil Bůh jeden z velkých a mocných států přední Asie (říše Davidova a Šalamounova kolem l. 1000 – 900). To je však jenom jedna stránka dějin! Není prosta bloudění a zklamání. Izraelité zapřou Jahveho a obrátí se k pohanským bůžkům. Teče krev i slzy – také ve jménu Božím. Po náboženském a mravním úpadku následuje doba národního neštěstí: válka, prohry, rozpad říše, deportace, nové zatracení. Bible líčí tyto časy v obrazech manželské nevěry a smilstva (např. Ez 16). Avšak z temnoty těchto prožitků neustále proráží paprsek zralejšího a hlubšího poznání: Bůh je přesto věrný. Zkouší to pořád znovu. Dává nám vždy novou příležitost. Všechno tvoří opět nové. Tuto věrnost nelze měřit „běžnými měřítky“; za ní může být jediný motiv: láska (srovnej především 1 a 2Kr; 1 2Pa; Am; Oz).

Jak se Bůh zjevuje?

Možná se vám prozatím zdálo, že píšeme jenom o dějinách a životě Izraele a vlastně „ne tak docela“ o Bohu. Ale mluvit o Bohu znamená mluvit o životě. Samotného Hospodina nikdo vidět nemůže (Ex 33,20), a přece ho svými smysly zakoušíme. Naše vědomosti o Bohu si žádní moudří lidé nevycucali z prstu. Tady jde o líčení zkušeností. Boží zjevení neboří zákony lidského myšlení a neruinuje náš rozum. Bůh spíše prostírá před zrakem věřícího člověka lidské osudy, události a příběhy jako „obrázkovou knížku“. A když člověk dál přemýšlí o tom, co viděl, a pokouší se to uchopit myšlenkami a slovy, dospívá ke stále jasnějšímu porozumění. Tak vyrůstá ze života víra a vědomí o Bohu. A přece ani tehdy nevíme, kdo je to „Bůh ve své podstatě“ či „Bůh jako takový“. Poznáváme však, jak působí a co s námi činí. Přitom se jistě stane, že někteří jednotlivci, nebo i celé skupiny, poznávají klamně nebo jen částečně. Ale tyto „pochybné zdroje“ nemohou překroutit konečný výsledek. Z celé řady jednotlivých zkušeností, které se vzájemně doplňují, vysvětlují a korigují, ze zkušeností celých rodin, kmenů a generací krystalizují poznatky, které jsou „pravda“. Rozhodující je víra „celého Izraele“. Neboť Bůh nejedná jen v dějinách, on se také skrze svého Ducha stará o to, aby stále přicházeli lidé, kteří ho a jeho vůli správně chápou a vykládají: ze stop a účinků usuzují na příčiny. K poznání o Bohu a jeho vůli docházejí pozorováním lidí, které proměnil, které vede a miluje – i „zasahuje“.

Tak vznikají knihy Starého zákona, o nichž jsme přesvědčeni, že se v nich odráží Duch Boží.

Jak mluvit o Bohu?

Je docela očividné, že takovéto zkušenosti a poznatky, tuto „životní moudrost“ nelze vyjadřovat pomocí matematických vzorců. Kdokoliv ve svém životě zakusí Boha, nemůže o něm vypovídat, aniž by zároveň nevydal všanc vlastní život a prožívání.

Náboženské zkušenosti mají velmi osobní charakter. Proměňují člověka v takové hloubce, do níž jinak dosáhne snad jedině velká láska anebo bolestný otřes. Jak těžké to potom musí být o takové zkušenosti vypovídat. Připadá nám vhodnější mlčet. A pokud už chceme nebo musíme promluvit, jak to jenom říct?

Proto nás nepřekvapí, že se bibličtí autoři nejrůznějšími způsoby pokoušejí všechno to ve vlastní podstatě nevyslovitelné přeci jen nějak vyjádřit. Stále znovu přitom sahají k obrazům a srovnáním. A když jim to může pomoci, pomáhají si bez váhání i mýty, legendami a pověstmi o bozích z okolního pohanského světa – tento materiál pak samozřejmě prohlubují a upravují z pohledu víry. Riskují jednostrannost a vyhýbají se nejasnostem. Mluví v protikladech, aby naznačili, že žádný pojem Bohu opravdu neodpovídá.

Tehdejší autoři nemohli tušit, že s největšími problémy se budou o zhruba tři tisíce let později potýkat křesťané. Lidé tehdy věděli, že ať se vyjádříme jakkoliv, Boha stejně neuchopíme. Měřeno Boží skutečností, jsou všechny výroky nedokonalé a nedostatečné. Jen tak můžeme pochopit, že Izrael striktně trval na zákazu jakéhokoliv zobrazení Boha. Protože každý pokus o ztvárnění Boha musí vést k nedorozuměním a dezinterpretacím. A i pouhý pokus zbavuje Boha jeho zásadní odlišnosti a důstojnosti. Proto si později Židé vůbec ani nedovolí vyslovovat Boží jméno. A přece je Izrael na druhou stranu schopen o Bohu mluvit, a to s přímočarostí, nad níž se dnes často zhrozíme. Zdánlivý rozpor je ve skutečnosti v obou případech přiznáním: Nedokážeme o Bohu odpovídajícím způsobem vypovídat. Ale tím spíše nedokážeme mlčet.

Vzdálený Bůh

Bůh v Nebi

Děti se často ptají: „Kde bydlí Bůh?“ A rodiče odpovídají: „V nebi.“ A všichni podvědomě předpokládáme, že toto nebe je nad námi. Sice víme, že tím není myšleno modravé ovzduší. Ale přeci jen je pro nás velmi těžké, abychom se ubránili představě nějakého konkrétního místa, když se modlíme: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Rozum musí vždycky znovu tuto představu opravovat.

Nebe neznamená konkrétní místo mimo zeměkouli. V jazyku bible znamená neuchopitelno, nekonečno, transcendenci. V Ježíšově době se dokonce nebe používalo jako opis pro samotného Boha. Boha nelze lokalizovat na nějakém místě v časoprostorové soustavě. To se myslí v bibli slovy: Bůh v nebesích. A jakoby ze strachu, že i toto by si někdo mohl špatně vyložit, v bibli stojí: „..nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout“ (1Kr 8,27). Bůh přesahuje veškeré pozemské dimenze a lidské představy o prostoru a čase.

Obraz oblaku

Tím se Bůh vymyká lidskému dosahu. Boha nelze zakoušet, pokud si to on sám nepřeje. Sám se daruje člověku. Dává se. Ale nikdy se nenechá dostihnout. To znázorňuje jeden z biblických obrazů: oblak (Ex 13,21).

Vzdálený oblak má jasné, ostré obrysy. Můžeme ho popsat, „definovat“ (vymezit!). Můžeme také zasněně ležet v trávě a sledovat, jak oblak pluje, jak se proměňuje; vzbuzuje vzpomínky, podněcuje ke srovnávání, vyvolává ve fantazii různé obrazy. Pokud se však k oblaku přiblížíme (například při horské túře), stává se hrozivou stěnou, neproniknutelnou šedivou mlhou, která nás ze všech stran obklopuje, ale my ji přesto nemůžeme uchopit. Co se zdálky zdálo masivní a dobře uchopitelné, to zblízka uplývá mezi prsty. Oblak se rozplývá v miliony a stamiliony perel a kapek vody.

Obraz ohně

Bůh se nevymyká proto, že by byl zlomyslný nebo povýšený, ale kvůli člověku. Přílišnou blízkost člověk nesnese. To znázorňuje jiný biblický obraz – oheň.

Z dálky vidíme jenom světlý bod v temnotě. Pro zbloudilého poutníka je to záchranný orientační bod. Když se přiblíží, světlo zesílí a ožije, mihotá se – stane se z něj „oheň“. To dává naději. Přiblížíme-li se ještě víc, bude hřát a chránit a vedle tmy bude zahánět i strach. Kdo se však k ohni přiblíží příliš, shoří.

Odstup, v němž člověka udržuje bázeň, úcta, je životně důležitý. Je to jako s rostlinou, která sice žije ze světla, ale na žhavém slunci hyne.

Izraelité ve svých dějinách opakovaně prožívali, že Boží blízkost přináší požehnání a záchranu; ale stejně dobře věděli, že přílišná blízkost se stává nesnesitelnou tíhou. Jedině když si člověk Boha představuje malého a ovladatelného, může přivolávat Boží blízkost, aniž by zahynul bázní. Bohu více odpovídá bolestný povzdech (1 S 6,20): „Kdo může obstát před Hospodinem, tímto svatým Bohem? A ke komu poputuje od nás?“

Tato velká „bázeň Boží“ však není „strach“. Není to „hrůza“, ve které bychom utíkali pryč. Je to přehluboká úcta, která se přeměňuje v obdiv, poslušnost, oddanost a nadšení.

Z toho všeho je naprosto zřejmé, že „vzdálenost“ Boha není žádná chladná, abstraktní dálka. Bůh není žádná bezkrevná myšlenka, ani samolibá, v sobě spočívající mocnost. Není „bezcitný“ a nevnímavý vůči utrpení lidí. Není to žádný a-patický (ne-trpící) bůh jako u starých Řeků, nýbrž sym-patický (spolutrpící) Bůh. Biblický „vzdálený“ Bůh je tedy spíše „zásadně jiný“ Bůh. Tuto „jinakost“ pociťujeme právě tehdy, když je nám blízko.

Blízký Bůh

Zcela jiný Bůh – filosofie to označuje jako „transcendenci“ Boha. Totéž označuje bible a teologie jako „Boží svatost“. Tento svatě-jiný Bůh je Bohem živým a vášnivým. Je nevyčerpatelnou životní radostí a tvořivou silou. Rozechvívá každé vlákno Stvoření. Jeho realita se zrcadlí v přísné logice přírodních zákonů, stejně jako v pestré různorodosti všeho živého. Jeho rysy nese struktura krystalů. Živou stvořitelskou sílu Boha pojmenovává Písmo „Duch Boží“. Dokáže přeskočit na lidi, „zapálit je“, nadchnout a změnit.

Tato Boží blízkost je druhým základním pilířem zkušenosti Izraelitů s Bohem Jahve. Bůh není jen „zcela jiný“, ale zároveň také „zcela náš“. V žádném jiném náboženství nenajdeme tak hluboké a jímavé výroky o Boží blízkosti člověku, jako ve Starém zákoně.

Boží blízkost člověku je blízkostí vášnivé lásky, která se v posledku vymyká pokusu o racionální vysvětlení. Tato láska je tak „nelidsky lidská“, vášnivá a žárlivá, že se pro naše náboženské cítění stává až nesnesitelnou. Ale lze snad Boží lásku představit dramatičtěji? Dokázala kdy nějaká filosofická úvaha vést k Bohu, který z hloubi zklamané a zraněné lásky může říci: „Budu na ně jako mladý lev, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat.“ (Oz 13,7-8)

Tento Bůh se může z lásky hněvat a může trestat. Izrael to zažil a zažili to i jeho protivníci, kteří se Bohu postavili do cesty. Bůh je láska, to neznamená: Jahve je milý Bůh. Izrael se toto musel pracně naučit, bolestně, často neochotně, po mnoha omylech, nedorozuměních a únicích.

Věřící se v různých variacích a obrazech pokoušeli tuto Boží lásku popsat a z generace na generaci o ní svědčit. Bůh jako pastýř, král, soudce, jako neúnavný nápadník, vášnivý milenec, věrný manžel, jako milující otec a milující matka...A přece: rozuměli tomuto Bohu? Když on sám „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11).

Velmi důkladně jsme popsali starozákonní zkušenost Boha u Izraelitů. Leccos vám možná připadlo cizí a nezvyklé. Ale poznatky a zkušenosti Izraele pro nás nejsou jen „starým zákonem“, nýbrž odkazem, dědictvím. Patří k naší víře. Kristus je Žid. Jeho víře v Boha, jeho životu a jeho zvěsti nelze bez Starého zákona porozumět. Mluvíme o tom, že se Bůh stal člověkem, o Svatém Duchu, o milosti a o Trojici. Pro mnoho lidí – včetně křesťanů – jsou to nesrozumitelné výroky a tvrzení. Avšak na pozadí starozákonního obrazu Boha možná dokážete tato dogmata pochopit lépe.

© Arcibiskupství pražské, Pastorační středisko 2007 | O tomto webu |

NAVRCHOLU.cz