Bůh

Ateismus – náboženství – křesťanství

Člověk zůstává sám sobě otázkou bez odpovědi, pokud nepočítá s Bohem.

Náboženství na přelomu tisíciletí: konec, nebo nový začátek?

Mnozí mají dojem, že víra v Boha se už do našeho světa vědy a techniky nehodí. Čím dál lépe dokážeme tento svět uchopit. Víra v Boha se zdá být zbytkovou reminiscencí z doby, kdy si člověk spoustu věcí nedokázal vysvětlit a kdy se cítil vydán napospas přírodním silám a slepému osudu. Taková víra je dnes čím dál zbytečnější.

Existuje Bůh, nebo ne? Potřebuje člověk náboženství, nebo si víru jenom namlouvá? Tato otázka lidstvo znepokojuje od chvíle, kdy se poprvé objevila. Právě teď, na konci druhého tisíciletí, také. Vezmeme-li za bernou minci různé časopisy, magazíny a jiné faktory ovlivňující veřejné mínění, ztrácí náboženství stále více na významu. Kdo ještě věří, jako by byl včerejší.

Přesvědčených ateistů je sice relativně málo: například v Německu popírá osobního boha každý šestý, ale „vyšší bytost“ jen každý pětadvacátý obyvatel. Ale o to rozšířenější je nereflektovaný, „praktický ateismus“. Člověk sice věří ve „vyšší bytost“, ale žije, jako by žádný bůh neexistoval. Žádného nepotřebuje. Právě naopak: Bůh vadí, když ho člověk bere příliš vážně. Orientaci, smysl i jistotu člověk hledá v úspěchu, v dobrém výdělku, v lepší technice, v perfektní organizaci. Základní orientace je materialistická.

Avšak od počátku 80. let jako by se trend obrátil. „Religiozita“ – můžeme-li to tak nazvat – všech možných druhů je žádaná: pověry, magie, okultismus, učení, moudrost a především meditační techniky východních náboženství fascinují mnoho mladých lidí, ale i těch, kteří to již někam dotáhli, jsou finančně zajištěni, mají pracovní úspěchy i pevné sociální postavení. Tím naléhavěji pociťují, že jim pořád ještě „něco“ chybí.

Věda a technika coby všelék se octly v krizi. Přinesly nejen pokrok, ale také řadu nových problémů a starostí. Také druhý příslib spásy – komunismus – se na konci 80. let v zemích reálného socialismu zhroutil. Idea dialektického a historického materialismu a s ní také idea „vědecky zdůvodněného ateismu“ se přežily.

Tento popis platí především pro průmyslové země na Severu a na Západě. V zemích takzvaného třetího světa naopak křesťanství a islám zaznamenávají na konci druhého tisíciletí růst přívrženců.
Jedno je jasné: náboženství a ateismus dnes žijí vedle sebe ve všech oblastech života, včetně rodin. I pro věřícího člověka má ateismus kritickou funkci: kritika náboženství může pomoci ozřejmit úchylky ve vývoji víry, může vést k prohloubení poznání Boha. Proto je prospěšné vypořádávat se s argumenty nevěřících. Druhý vatikánský koncil výslovně zdůraznil, že církev vyhledává dialog s ateismem a že na vzniku ateismu se mohou značnou měrou podepsat také věřící, například zanedbáváním víry nebo jejím nesrozumitelným hlásáním.

Ustaraná nevíra

Vedle relativně malé skupiny přesvědčených ideologických ateistů a bezkonkurenčně největší skupiny spíše lhostejných ateistů všedního života existuje ještě nezanedbatelné množství lidí, které Karl Rahner již před lety označoval jako „ustarané ateisty“.

Jeden mladík nám napsal: „Strašně rád bych věřil v Boha, ale nemůžu. Moje nevíra není žádné přesvědčení, ale nepřítomnost přesvědčení. Závidím každému, kdo může věřit.“ Hodně takových dopisů přichází především ze zemí bývalého komunistického bloku. Tito lidé jsou spíše pochybující a hledající, nejsou ateisty. Možná jsou vnitřně Bohu blíže, než leckdo z těch, kteří podle křestního listu patří do nějaké církve.

Počet ateistů, kteří dokáží své přesvědčení teoreticky podložit, vůbec není velký. Mnozí z nich by se ale označení za ateistu urputně bránili, dokonce by vám možná na otázku, zda věří v Boha, spontánně odpověděli: „Ano, samozřejmě.“ Mnozí také patří do některé křesťanské církve, ale v jejich životě se Bůh prakticky nevyskytuje.

Nemůžeme nic vědět ...

Zase jiní tvrdí, že absolutní pravda neexistuje; nebo ji přinejmenším nelze poznat. V důsledku toho zastávají názor, že o Bohu nemůžeme nic vědět, nic s jistotou poznat. Nejčastěji se odvolávají na „vědu“ (v tomto případě převážně na přírodovědu). Protože Boha nelze dokázat experimentálními metodami, tak pro ně neexistuje. Ani tito lidé vlastně nejsou ateisty. Jejich přesvědčení je výstižněji označováno jako agnosticismus (tj. přesvědčení o nemožnosti poznávání).

Je však tento postoj „vědecký“? Pro existenci Boha neexistuje žádný přírodovědný důkaz (srovnej předchozí dopis). Stejně neexistuje ani vědecký důkaz, že Bůh nemůže existovat. Zato však – jak jsme viděli – existují cesty lidského poznání, které nás vedou k Bohu.

Ateismus

Nám tady jde o vlastní ateismus, to znamená o přesvědčení, že Bůh nemůže existovat. Tento ateismus má různá zdůvodnění, která se zčásti prolínají, a proto je nelze plně oddělit.

... z vědeckých důvodů

Značné pokroky lidského myšlení jako by dnes činily Boha zbytečným. Při dnešním stavu přírodních věd se při objasňování světa, přírody a života již zdánlivě můžeme obejít bez něj. Pro mnoho lidí tak vyvstává nepřeklenutelný rozpor mezi vědou a vírou. Víru ztotožňují s nevědomostí. Přitom se paradoxně věda a technika nejvíce rozvinula právě v prostředí vyznačujícím se křesťanskou vírou.

Tato víra v pokrok je dnes již značně otřesena. Přehnaný entuziasmus: „vytvoříme boží díla“ ustupuje u mnoha vědců střízlivému poznání vlastních hranic. Sny o technicko-hospodářském ráji se postupně rozplývají. Uvědomujeme si, že všechno, co slouží pokroku, může být také zneužito k ničení. Znečištění životního prostředí, energetická a surovinová krize, civilizační choroby – to jsou jen některá hesla, u nichž si uvědomujeme, že člověk už dávno nesmí dělat všechno, čeho je technicky schopen, chce-li přežít.

Stále více lidí – nejen mladší generace – je přesvědčeno, že čistě matematicko-přírodovědné myšlení nemůže uchopit celou skutečnost. Proto hledají „rozšíření vědomí“ a přitom se ocitají v řadě slepých uliček. Ale jejich základní úmysl je zcela správný.

Raketový technik Werner von Braun napsal: „S postupujícím poznáváním stvoření bychom měli také získávat zvláštní poznání Stvořitele a hlubší porozumění lidské odpovědnosti za to, co naplňuje Boží vůli. Lety lidí do vesmíru jsou fantastickým výkonem, zatím však otevřely jen malinké okénko do obrovského vesmíru. Ale přeci jen to, co tímto okénkem můžeme zahlédnout z nekonečných tajemství universa, potvrzuje jistotu, že Stvořitel existuje... Pro mne jsou věda a náboženství jakoby dvě okna téhož domu, jimiž pohlížíme na skutečnost Stvořitele a na zákony projevující se v jeho stvoření.“

... z psychologických důvodů

Ludwiga Feuerbacha (1804 – 1872) můžeme označit za zakladatele moderní kritiky náboženství. Jeho kritika vychází z psychologických úvah. Vychází z myšlenky, kterou jsme přiblížili v prvním dopisu: že člověk ve svém myšlení sebe sama přesahuje; že člověk má nekonečné vědomí.

Bohužel v tomto bodu se člověk dopouští omylu a považuje nekonečno za něco mimo sebe, co pojmenovává „bůh“, místo aby poznal, že když myslí nekonečno, uvažuje jen o své bytosti. Podle tohoto výkladu není bůh nic jiného než představa ideální bytosti projektovaná člověkem na něj samotného, tedy projekce, pouhá představa, kterou však člověk považuje za skutečnost a kterou uctívá. To, co si člověk přál vidět, to zbožštil. Tím se však člověk sám sobě odcizuje (srovnej k tomu text o dva odstavce níže). Ne tedy bůh tvoří lidi, nýbrž naopak. Proto na Feuerbachově pomníku v Norimberku stojí tato věta: „Člověk stvořil boha ke svému obrazu a podobě“ (srovnej dále v kapitole Člověk hledající Boha).

Myšlenka projekce byla později různým způsobem zpracována v myšlenkových systémech významných psychologů (C. G. Jung, který bere náboženství zcela vážně, vidí boha jako projekci duše, přesněji kolektivního nevědomí; u Freuda se bůh přesouvá do blízkosti duševní podstaty Nad-já).

Každá představa o bohu nepochybně obsahuje také lidské rysy, je ovlivněna lidskými nadějemi a touhami. Některé z těchto představ mohou nabýt až chorobných rysů. Není však správné z toho vyvozovat, že každá představa o bohu a každé náboženské přesvědčení je projekce a sebeklam (viz závěr tohoto dopisu).

... z lásky ke světu

Jeden proud náboženské kritiky tvrdí: náboženství člověka utěšuje poukazem na onen svět, a tím ho odcizuje tomuto světu, jeho poslání zde. Člověk se tak odcizuje světu. Náboženství znamená popření světa. Charakteristické v tomto směru jsou pojmy oběť, askeze, zřeknutí se, odevzdání se, které najdeme v každém náboženství.

S tím těsně souvisí jiná námitka, totiž že náboženství je důsledkem materiální bídy; zároveň však brání v možnosti zlepšovat společenské poměry ve světě, protože člověk hledá spásu právě v náboženství. Kdyby se měl dobře, už by žádné náboženství nepotřeboval. Proto potření náboženství je předpokladem pro změnu společenských poměrů a pro lidský pokrok.

V tomto směru Karel Marx (1818 – 1883) dále rozvinul myšlenky L. Feuerbacha. Pro něj není náboženství produktem myšlení jednotlivého člověka, nýbrž důsledkem společenských poměrů. Jestliže zmizí bída – což je cílem komunismu – zmizí také základna náboženství. „Náboženství je sten utlačeného stvoření, je to opium lidu. Odstranění náboženství je požadavkem jeho skutečného štěstí....“ (K. Marx, Juvenilie).

Musíme přiznat, že špatně pochopená, světu odcizená víra tomuto ateismu nahrála. Někteří věřící se domnívají, že jsou Bohu nablízku jen tehdy, když usilují jen o svoji vlastní spásu a se „zkaženým světem“ nemají nic společného. V dalších dopisech ještě uvidíme, že to je nepochopení víry. Dokonce i u mnišství by šlo o nepochopení, kdybychom ho zdůvodňovali takto. A když se v bibli mluví o „zlém světě“, kterému se máme vyhýbat, nikdy se tím nemyslí stvoření jako takové. Stvoření je Božím dílem, a proto je dobré (srovnej Gen 1,31). Kde Písmo vyzývá, abychom si nezačínali se světem, tam je myšlen souhrn všech Bohu nepřátelských sil a hříchů na zemi, které jsou, samozřejmě, s vírou neslučitelné.

... z lásky k člověku

Také tato kritika náboženství vychází z toho, že náboženství způsobuje sebeodcizení člověka. Neboť tam, kde člověk naráží na Boha, dospívá na hranici sebeurčení. Boží nárok i Boží všemohoucnost prý nutně omezují vůli a svobodu člověka. „Existuje-li bůh, pak člověk není nic“, míní Jean Paul Sartre. „Čím více náboženský člověk je, tím méně je člověkem – čím víc se člověk stává člověk, tím méně je náboženský.“ (La Croix, Cesty dnešního ateismu). Proto na místo služby Bohu nastupuje služba člověku (ateismus v podobě humanismu) – v souladu s názorem, že teprve když se člověk přestane zajímat o Boha, bude schopen angažovat se pro člověka.

... z „lásky k Bohu“

Nadpis vás může zarazit. Bezbožnost z „lásky k Bohu“ – to je přeci rozpor. Myslíme tím dvojí. Za prvé odmítání příliš lidských pojmů Boha, jak jsme si je přiblížili v předchozím dopisu: boha, s nímž si můžeme nakládat, jak se nám zlíbí. Takové přízemní představy o Bohu jsou spíš urážkou Boha než skutečnou vírou.

Závažnější je námitka, která lidstvo znepokojuje odjakživa: běh lidských dějin plný krve a slz, nesmyslností a bezpráví vypadá jako jedna veliká obžaloba Boha. „Jak jenom Bůh toto všechno může připustit?“ Všechno se děje tak, jako by Bůh ani nebyl, anebo jako by mlčel. Kdyby tu byl, pak by to všechno mohl a dokonce musel změnit, vždyť je přeci všemohoucí. Jestliže to ale připouští, tak má na té bídě sám vinu. Ale Bůh s vinou, to by byl nesmysl. Takže je spíš třeba předpokládat, že Bůh neexistuje.

Právě tuto námitku je třeba brát velmi vážně.

Něco z těchto různých forem ateismu spočívá v každém člověku. I věřícímu se vynořují podobné otázky. Pokud si tyto otázky klademe a nevytěsňujeme je, naše víra roste a zraje.
Jsme pevně přesvědčeni, že výše uvedené námitky správně chápanou křesťanskou víru nemohou doopravdy zasáhnout. A jsme také přesvědčeni, že člověk nemusí být ateistou, aby mohl sloužit lidem a stavět se kladně ke světu, k pokroku a technice.

Náboženství

Náboženství je staré jako samo lidstvo. Už římský spisovatel Cicero tvrdil, že nereligiózní národ neexistuje. Toto tvrzení je dnes i vědecky podloženo.

Historie ukazuje, že ani pronásledování nedokázalo náboženství zcela vyhladit. Příkladem je živá víra mnoha lidí v Rusku zachovaná i přes ateistickou indoktrinaci a utlačování. I množství náboženských kultů svědčí o tom, že člověk se od Boha nedokáže odpoutat. Dokonce odpůrci náboženství svým bojovým postojem často prozrazují, že s tím, co potírají, se sami ještě vnitřně nevyrovnali.

Jak se vysvětluje všeobecné rozšíření náboženství? Na základě toho, co jsme si řekli v předchozích dopisech, tato skutečnost vůbec nepřekvapuje. Člověk nedokáže bez Boha porozumět sobě samému. Jeho rozum, vůle i všechny jeho síly ho přesahují. Stále platí dávné slovo Augustinovo: „Naše srdce je plné nepokoje, dokud nespočine v Tobě, Bože.“ Jako obíhají planety kolem Slunce, tak naše mysl krouží kolem svého středu – Boha. Pokud tento střed odstraníme, všechno se rozsype a před námi zůstane spousta záhadných a temných věcí.

Hledající Rilke nám zanechal krásné verše: „Kolem Boha kroužím, kolem prastaré věže, a kroužím tak už tisíce let. A nevím. zda jsem sokol, bouře, nebo velká píseň.“

Náboženství pomáhají člověku lépe a hlouběji pochopit sebe i život. Každé náboženství to dělá svým způsobem a v rámci svých možností. Hlubší odevzdanost Bohu přitom přináší hlubší lásku k lidem a všem tvorům. Laskavost k lidem je měřítkem skutečné zbožnosti.

Velké množství náboženství

Přestože vědomí lidstva o existenci Boha bylo a je poměrně jednotné, představy o Bohu a způsoby jeho uctívání jsou značně rozmanité. Jsou tak rozmanité jako lidé, jejich vlohy, vzdělání, jako lidový svéráz a rozličná kulturní prostředí. Neboť ani sebevětším rozumovým úsilím nemůže člověk dosáhnout jasného obrazu Boha. Žádné lidské představy v posledku až k plné Boží skutečnosti nedosáhnou. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit existence velkého množství náboženství. Ať je jejich vnější podoba jakkoliv rozdílná, přeci jen je spojuje orientace k Bohu a upřímný lidský pokus Boha uctívat a zvládat každodenní život na základě tohoto svého přesvědčení. Proto je třeba respektovat každé náboženství. Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že církev „neodmítá nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“.

Tolerance

Náboženská svoboda proto patří k základním právům každého člověka. Každý musí mít možnost praktikovat – i veřejně a ve společenství – své náboženství tak, jak se mu na základě opravdového hledání zdá správné. Proto by se nikomu nemělo bránit, aby žil podle svého náboženského přesvědčení. A naopak nikdo nesmí být nucen k provádění konkrétních náboženských úkonů. Tato svoboda pramení ze základní důstojnosti lidské osoby, která ovšem byla důkladněji poznána až v průběhu staletí. Nelze popírat, že ani církev tak v otázce náboženské svobody v minulosti vždy nejednala a nesmýšlela. Druhý vatikánský koncil nad touto skutečností vyslovil politování, neboť byla v rozporu s duchem evangelia.

Náboženská svoboda však neznamená, že by bylo na libovůli člověka, zda bude náboženství mít, nebo ne. Člověk je tvor a jako takový je vůči Bohu ve vztahu, který – podobně jako náš vztah k rodičům – činí z úcty, lásky a poslušnosti přirozené povinnosti. Přizná-li někdo Boha jako svého Pána a Stvořitele, vyjádří tuto skutečnost také ve svém životě, totiž uctíváním Boha. Ale právě zde se objevují předsudky řady lidí. Uznávají náboženství jako naplnění „náboženských potřeb“, jako morální oporu, útěchu a posilnění člověka. Takto smýšlející člověk jde na bohoslužbu jen když mu „teče do bot“, nebo když ho nouze naučí modlit se. V jiných situacích říká: „bohoslužba mě neoslovuje“, „modlitba mi nic nedává“. Vztah k Bohu se tu dostává do závislosti na lidském rozpoložení či okamžité náladě. Tím se všechno staví vzhůru nohama a člověk si přisvojuje místo, které náleží Bohu. To je však hluboce nenáboženské. V náboženství jde především o Boha – přičemž skrze ně prožívá člověk zároveň naplnění svého života.

Kdo má pravdu?

Stovky božích jmen, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ – tak se nám jeví všechna náboženství. Již na první pohled je zřejmé, že si jednotlivá náboženství ve svých výkladech navzájem odporují. To člověka mate. Neboť tím vzniká otázka: které náboženství je správné? Komu mám věřit? Nelze se ani moc divit, že mnozí na hledání úplně rezignují a dojdou k závěru, že „každý by měl být duchovní podle svého založení“, protože „všichni přeci máme jenom jednoho pánaboha“. Anebo: „Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou víru.“

Abychom daný problém vystihli v celé jeho vyhrocenosti: je křesťanství také jenom jednou z forem uctívání Boha, jedním z mnoha náboženství, nebo zaujímá zvláštní místo? Chceme-li o tom mluvit, musíme hned na počátku vyloučit jakékoliv podezření z povýšenosti vůči ostatním přesvědčením. Ze subjektivního hlediska může některý nekřesťan být nábožensky mnohem horlivější než leckterý křesťan. Proto je ho třeba plně respektovat.

Proto bychom mohli namítnout: je vůbec na místě otázka „kdo má pravdu?“, nota bene v dnešní situaci pokojné koexistence různých náboženství? A někdo půjde ještě dále otázkou: jsou vůči ostatním náboženstvím vůbec ještě přípustné křesťanské misie? Za nimi přeci stojí neslýchaný nárok. Je oprávněný? Nám zde jde o náboženství v objektivním smyslu, to jest o obsah jeho výpovědí o Bohu a o člověku. A v tomto případě vzájemná úcta vyžaduje také rozbor jiných náboženských přesvědčení.

V prostoru, který je nám vymezen, bohužel není možné náležitě představit ani nejvýznamnější světová náboženství. Právě největší náboženství Východu nelze stručným exkurzem správně vystihnout. Pokusíme se jen o několik základních úvah:

Již zběžná úvaha svědčí o tom, že ne všechny výroky různých náboženství o Bohu mohou být současně pravdivé. Buď je Bůh jeden, nebo je mnoho bohů; buď je všemohoucí, nebo sám podléhá temným osudovým silám; buď je Bůh osobní bytostí, která rozumně řídí svět, nebo je neosobní mocností, která je identická se světem. Obojí najednou nikdy nemůže být pravdivé. Ne všechno, co je „náboženské“, musí být proto automaticky dobré a správné. Jak víme z historie, v rámci náboženství se mohou vyskytovat i klamy a omyly – stačí pomyslet na obětování lidí, na posvátnou krávu...

Člověk hledající Boha

Všechna náboženství obsahují zrnka pravdy. Neboť všechna náboženství čerpají ze dvou zdrojů: z lidského rozumu a z božího zjevení. Lidský rozum může mýlit, boží zjevení může člověk špatně pochopit.

Bůh není žádnému člověku daleko. Dává se člověku poznat různými způsoby: ve stvořitelském díle, v osobních zkušenostech a skrze lidi se zvláštním prorockým posláním.

V každém náboženství sice bývají lidé zasaženi Božím voláním, avšak jejich odpověď na toto volání, uskutečňování tohoto zvěstování ve vlastním životě je velmi nedostatečné. To platí i o křesťanském náboženství. Boží podstata prostě přesahuje lidský rozum. A lidská vůle je příliš slabá, než aby všechno, co přijme, uchopila a naplnila.

Proto je pochopitelné, že náboženství, jež jsou založena téměř výlučně na lidských úvahách a obsahují jen zlomky božího zvěstování, jsou od pravdy dále, než ta náboženství, v nichž se samotný Bůh dostane více ke slovu.

Zbožštění přírody.

Také v dějinách náboženství můžeme sledovat pozvolné zrání stále čistšího duchovního pojmu Boha. Proto nikoho neudiví, že u náboženství starověku nebo současných méně vyvinutých kmenů najdeme často jen nedokonalé představy o Bohu. Často se jednoduše ztotožní s bohem přírodní síly. Lidé, kteří se vůči těmto silám cítí zcela bezmocní a vydaní, pochopitelně podléhají pokušení rozechvěle uctívat slunce, blesk, oheň, moře, hvězdy jako božstva a zkoušet si je naklonit oběťmi.

Bůh k obrazu člověka.

Vyšší stupně náboženství zbožštily zkušenost lidského života a soužití: lásku a smrt, osud a mstu... Zde je Bůh formován podle vzoru člověka. V posledku jsou tito bohové lidmi přenesenými na nebe se všemi svými slabostmi a chybami.

Kde však člověk nevidí dostatečně boží velikost, tam bude i sebe samého vidět ubožejšího, než ve skutečnosti je. Taková náboženství pak mají jedno společné: zotročují člověka, a ten se stává bezmocným nástrojem v rukou bohů. Převažující pocit člověka vůči bohům je v těchto náboženstvích strach.

Tato náboženství mohou obsahovat částečnou pravdu, pro určitý stupeň kulturního vývoje mohou mít přechodně velký význam, mezi jejich vyznavači může vládnout vroucí zbožnost, přece však jejich představa o Bohu a člověku je v posledku chybná. Právě z tohoto pohledu na náboženství mohl vzejít názor zastávaný dnes mnoha lidmi, že náboženství je pro slabé, že člověka zotročuje.

Později uvidíme, že již od počátku přináší křesťanství naprosto jiné poselství o Bohu. Podle něj dal Bůh svému stvoření svobodu a samostatnost, která sahá tak daleko, že člověk dokonce může Boží stvoření ničit.

Musíme však přiznat, že sami křesťané často tuto Boží zvěst zatemnili. Všude tam, kde křesťane stojí před Bohem ve vazalském strachu, kde redukují křesťanství na souhrn příkazů a zákazů, tam své křesťanství nepochopili. Nemůžeme popírat, že řada křesťanů skutečně takový obraz ustrašené víry skýtá, a že tedy sami dáváme podnět k tomu, aby bylo křesťanství stavěno na roveň výše popsaným kultům a spolu s nimi pak odmítnuto. Často právě špatně pochopené křesťanství dělá dnes z řady lidí ateisty.

Jakkoliv výše uvedené představy o Bohu odmítáme, nemáme naprosto žádné právo odsuzovat nebo snižovat jejich stoupence.

Nárok křesťanství

Jednou skutečností křesťanství všechna ostatní náboženství předstihuje, a právě na tom spočívá vědomí jeho poslání.

V Ježíši Kristu se Bůh sám vydal hledat člověka. Do té doby hledal člověk Boha a jako vodítko měl vlastní rozum a světlo sporého božího zvěstování čerpaných z díla stvoření a ze slov proroků.

Když se tímto způsobem velké části lidstva spíše od Boha vzdálily, než by se mu přiblížily, činí Bůh rozhodující krok: sám hledá člověka. V Ježíši Kristu se Bůh sám stává zjevným a zjevným se stává také poměr mezi Bohem a člověkem. Tím je nesmělý pokus přiblížit se k Bohu pomocí vlastních úvah překonán, ale také poselství proroků je tím naplněno.

V tom spočívá naprostá odlišnost křesťanské víry. V tom spočívá její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství nezakládá zvláštní obsah jeho učení a požadavků, nýbrž skutečnost, že Bůh sám sebe „vyjádřil“ v Ježíši Kristu. Bůh sám zpřístupnil cestu k sobě.

Zde se tedy posouvá celý pořádek. V náboženstvích se vždy člověk vydává hledat Boha, ve zjevení Ježíšově se Bůh vydává hledat člověka. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství. Je setkáním s Ježíšem Kristem, v němž sám Bůh hledá naši blízkost.

To neznamená, že tedy křesťanství „vlastní“ pravdu. Pravda není něco, co by člověk mohl vlastnit jako nějaký drahokam, který jednou provždy získám. Pro člověka zůstává vždycky nedokonalá, neúplná, postupující. Ani po zjevení nedokážeme Boha poznat takového, jaký opravdu je, avšak máme o něm výroky, za něž sám ručí.

S Kristem a jeho zvěstí, jež je obsažena v Novém zákoně, dosáhlo zvěstování Boha, vztahující se ke všem lidem, svého vrcholu i závěru. Od té doby o žádném dalším všeplatném zvěstování nevíme. Takzvaná osobní zjevení, přicházející při „viděních“ na jednotlivé lidi, nejsou součástí společného pokladu víry křesťanů.

Křesťanství a jiná velká náboženství

Zvěstování skrze Ježíše Krista stojí nejblíže zvěstování skrze Starý zákon, jež ke Kristu poukazuje a je jím také převzato. Také pro nás křesťany zůstává dosud platným Božím zvěstováním, jež ovšem dochází naplnění v Novém zákonu. Židé a křesťané jsou si tedy svým náboženským přesvědčením navzájem nejblíže.

Učení islámu je z převážné části založeno na tomto starozákonním a křesťanském zvěstování. Tím se islám výrazně blíží židovství i křesťanství. – Avšak Kristus není pouze prorokem (jako proroka ho uznává i islám), ale přichází od Boha: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). Kristus nám nezprostředkovává jen náboženské pravdy (jako islám), nýbrž sám je Božím zvěstováním. Nejen tím, co říká a dělá, ale tím, co je! „Kdo vidí mne, vidí Otce“, říká sám od sebe (J 14,9; 12,45) a ztotožňuje se tím s Bohem.

V této základní kapitole nám zatím nejde o to, zda se Bůh skrze Ježíše skutečně zjevil, o tom důkladně pojednáme později. Prozatím stačí alespoň připustit možnost, že Bůh k lidem hovořil. To nemůžeme popřít, pokud v Bohu skutečně uvidíme osobu, a ne jen nějakou neosobní osudovou mocnost. Unáhlené tvrzení „Bůh by něco takového nemohl udělat“ znamená, že si vytváříme obraz Boha podle vlastního uvážení.

Nikdo není povinen přijmout jen tak tento nárok, který zde vznášíme. Každý má právo dožadovat se potvrzení (o tom v dalších dopisech). Ale měl by tento nárok seriózně prozkoumat. – Na druhou stranu je třeba uznat, že každý přesvědčený stoupenec Božího zvěstování se také musí řídit svým svědomím, a proto houževnatě dosvědčovat tuto víru, protože obsahuje smysl a cíl života všech lidí.

Pro Boha „nastražené uši“

Když někdo čeká důležitý telefon, dělá všechno pro to, aby ho nepřeslechl. A když nekonečný Bůh oslovuje své stvoření, tomu nemůže být lhostejné, zda a co mu Bůh říká. Už ta možnost, že by nám Bůh mohl něco sdělovat, je výzvou k hledání a naslouchání, zda se opravdu někde již neprojevil.

Pokud však Bůh skutečně mluví, znamená to proměnu člověka, který se stává osloveným. Může sice před Božími slovy a činy zavřít oči a zacpat si uši. Ale Boží slova nikdy nejsou jen hozená do větru a nezávazná; proto ani odpověď není ponechána na libovůli člověka. Musí se rozhodnout. Buď uvěří, anebo – pokud si je vědom skutečnosti zvěstování – odmítne a tím se proviní. A protože Bůh člověku sděluje jen důležité věci, využije nebo zmaří tím příležitost dosáhnout rozhodujícího poznání o sobě a svém světě.

Osobní podnět:

– Přemítání o Bohu příliš daleko nevede, dál přivede pokus oslovit ho, tedy modlit se. I kdyby to pro začátek měla být modlitba: „Pane, pokud jsi, přiveď mě blíž k Tobě.“
– I tomu, kdo již věří, může všední den snadno zaclonit pohled na Boha. Všechno ostatní se potom zdá skutečnější a důležitější. Potřebujeme přestávky, abychom mohli pohlížet za věci a skrze ně.
– Malý pokus: zkuste si jednou v klidu Boha z vašeho života zcela odmyslet: jsem člověk, a nade mnou nic není. Stane se při tomto předpokladu váš život chudším, nebo bohatším?

Milí čtenáři,
nikdo nevěří sám pro sebe. Nikdo nemá sám pravdu. Existuje tolik různých zkušeností s Bohem, kolik je lidí.

Rozhovory mohou pomoci objevit ve svém životě „neviditelného“ Boha a opravdu ho přijmout. Zkušenosti druhých obohacují vlastní svět víry. Množství kamínků se skládá do větší mozaiky; na moji zkušenost s Bohem (která mi třeba připadá nicotná a mlhavá) možná někdo jiný čekal celý život. Zkušenost Boha, která druhému připadá samozřejmá, přináší možná odpověď na otázku, kterou jsem dlouho nosil v sobě. Získáme Boha, pokud ho sdílíme s druhými.

Termín religio – náboženství

Etymologové odvozují termín religion – náboženství – od latinského religere: vázat, svázat. Náboženství jako vazba na Boha. Je svorníkem, mostem, bránou, cestou do zcela jiného světa. Totéž vyjadřuje dávný motiv „nebeského žebříku“, který se vyskytuje v podobě schodů i na pyramidách nebo jako vize či náboženský sen:

„(Jakob) měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „(...) Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země.“ (...) Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gen 28,12-16)

Náboženství poskytuje pohledy do jiného světa. Nebo lépe: umožňuje jiný pohled do pravé skutečnosti světa. Objasňuje přítomnost („a já jsem to nevěděl“). Pozvedá člověka z jeho obzorů. Umožňuje rozhled, orientaci. Uzdravuje rozpolcenost člověka.

(Text je se svolením převzat z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.orr. Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

© Arcibiskupství pražské, Pastorační středisko 2007 | O tomto webu |

NAVRCHOLU.cz